Bylo, nebylo, znali se neznali.

Znali se tak, jak se mohou znát dva lidi, kteří se sice nikdy neviděli, ale tráví spolu hodně času na Internetu. Oba dva věděli, že se nikdy nesetkají a přesto jim to příliš nevadilo. Milovali se láskou velikou a platonickou, tak jak se o ní píše ve starých knihách. Byl mezi nimi vztah čistě přátelský, jeden druhému se vzájemně svěřovali se svými denními starostmi a radostmi. Oba si přáli se sejít, ale jakýsi strach jim to nedovoloval. Byl to vzájemný strach z toho druhého, znali se již příliš dlouho a dobře na to, aby se sešli a začali se poznávat i fyzicky. Tento jejich vztah trval už víc jak rok, a za celou dobu se nedokázali sejít a ani si jen zavolat. V počátku by se asi i sešli, ale ona byla vdaná, i když jí to v manželství tolik neklapalo jak by si přála. Nyní už jim nebránilo ani to. Ani vzdálenost jim nebránila, co to je několik kilometrů pro pražskou MHD. Přesto pokud jeden z nich přivedl řeč na společnou večeři, druhý ji zase obratem převedl na jiné téma. Tak to už běželo pořád dokola, a společné setkání se pro ně postupem času stalo tabu. Oba o sobě věděli tolik, že by pro ně nebyl problém jít k tomu druhému na návštěvu a překvapit ho doma.

Ani jeden to zatím neudělal. Ale přišel červenec, ona měla narozeniny a když od něj dostala přes net přání k narozeninám, tak se mu vyplakala ze svého smutku na rameno. To byl ten rozhodující okamžik, teď věděl, že je ta pravá chvíle. Z řeči věděl, že bude už odpoledne sama doma. Přítele neměla, aspoň v to doufal, a její dvě děti byly u babičky. Proto se rozhodl ji překvapit. Už dávno znal její adresu stejně jako ona jeho. V tom problém neměl, horší bylo překonat ten strach, nechtěl, aby věděla že je to on. Nemohl tušit co vše se může stát a tak ji nechtěl ublížit, pokud by se něco nepříjemného stalo. Líhl se mu v hlavě malý plán, jak se s ní setkat aspoň na pět minut ve dveřích jejího bytu. Kvůli tomu musel změnit svůj vzhled. Sice se nikdy neviděli ani spolu nemluvili, ale fotografií si několik vyměnili. Proto výjimečně skončil dřív v práci. I na netu se před ní vymluvil na nějakou neodkladnou záležitost s tím, že jí to zítra vysvětlí. Snad ho napadne do té doby nějaká dobrá výmluva, že ji opustil v takovém rozpoložení jakém byla. Moc by nedal za to, že ona má v očích i slzy. Věděl jak se asi cítí, sám měl před měsícem podobné pocity, když trávil své narozeniny sám uprostřed pražské garsonky. Moc dobře si ještě pamatoval své pocity i to že ona s ním tenkrát zůstala na netu déle než normálně, a že i ona začala mluvit o setkání. Jenže strach z neznámého byl silnější než on a tak svedl řeč jinam. No, a teď místo, aby ji utěšoval, jde za sestřenicí do kadeřnictví a cestou kuje pikle. Sestřenice měla naštěstí chvilku volnou a tak se mu mohla hned věnovat. Jeho přání bylo prosté, musí vypadat jinak než teď, nikdo ho nesmí poznat. Naštěstí jí to nedalo moc práce. Zakrátila jeho vousy, jinak jej načesala, a z kadeřnictví vyšel jiný člověk, kterého někdo kdo jej viděl jen na fotce, nemůže poznat. Doma si ještě místo brýlí vezme čočky a proměna bude dokonalá.

Pohled na hodinky mu připomněl, že se má myšlenkami vrátit z nebe zpátky na zem. Byl čas na druhou etapu jeho plánu. Vydal se tedy za svým kamarádem zahradníkem. Kde by byl dnes člověk bez dobrých známých. S ním se rychle domluvil. Rozbil prasátko a koupil velkou kytici růží, bylo jich přesně tolik kolik ona měla dnes let. Kytka to byla opravdu veliká, daleko větší než by dostal on. Ona byla o dost starší, ale jak on v žertu říkal : " Po netu věk nehraje roli, pokud se nikdy neuvidíme". Není to tak úplně pravda a on to věděl, ale ten velký věkový rozdíl neměl svůj podíl na tom, že se nikdy nesetkali. V setkání jim bránil strach ze sama sebe a i z toho druhého. Ze vzájemných reakcí ne sebe navzájem a i z toho, co vše by se mohlo stát. U jednoho setkání by určitě nezůstalo a vše by se zvrtlo v ve vášnivou lásku, která nebere na nic ohledy, takovou lásku, kvůli které ženy i muži umírají. Ano, z toho měli strach, to byl ten pravý důvod, a on se jej teď chystal překročit, porušit to nevyslovené tabu. "Ach, jaký jsem to blázen" říkal si, "to nemůže dopadnout dobře". A ji chtěl toho špatného konce ušetřit. Proto se teď převlékal do uniformy poslíčka zahradnictví. Jak známo uniforma zastírá podobu a i to patřilo k jeho plánu přijít , podívat se, vidět tu její radost a pak se vrátit do své garsonky.

Opět pohled na hodinky. Už bylo pozdní odpoledne, měla by už být doma. Pomalu se tedy vydal na cestu, na velmi krušnou cestu. Věděl, že to udělá, už se proto jednou rozhodl, a on svá rozhodnutí přeci nemění. Tak pomalu cestoval Prahou k jejímu bytu. Byl z toho velmi nervózní a musel proto cestou navštívit několikrát veřejné WC. Cesta však byla opravdu krátká a už stál před domem, ve kterém bydlí. Našel si ji na zvonku a několika cviky se uklidnil. Měl s tím už své zkušenosti, z prezentací a tak věděl jak na to. Bylo důležité, aby se choval jako profík a ne jako vyjukaný klučina, to vše by jej mohlo prozradit. Chvějící se rukou stiskl zvonek a zazvonil.
"Haló ?" ozvalo se velmi smutným, ale příjemným hlasem z domácího telefonu.
" Dobrý den nesu květiny pro paní Novákovou", měl klidný hlas, ale chvění rukou prozrazovalo jeho vnitřní vzrušení.
"Cože ? Květiny ?" divila se,
"Ano, paní, květiny pro paní Novákovou" řekl jí s jistým překvapením v hlase, jenž byl reakcí na její údiv.
"Pojďte nahoru, sedmé patro". Zachrčelo otvírání dveří a on vstoupil do domu. Výtahem vyjel nahoru a poslední myšlenky o tom, jestli to má vše smysl zapudil s otevřením výtahových dveří.

Stála ve dveřích a zvala ho do bytu. Oblečena ve večerních šatech, byla krásná, daleko hezčí než na fotografii co od ní měl. Nemohl od ní odtrhnout oči, ale snažil se to zakrýt a tak hned přešel k úředním věcem. Podal jí obrovskou kytici s malým lístkem. Ona nevycházela z údivu, měla z ní obrovskou radost, radovala se jako malá holka. On zatím pomalu vešel za ní do bytu a zavřel za sebou dveře. Říkal si, že už zachází příliš daleko, ale musel přeci získat podpis o převzetí. Sice to byl důvod jen na povrch, patřící k tomu, že je tu jako poslíček. Poslání této kytice si přece nikdo neobjednal a tak by se po potvrzení ani nikdo nesháněl. Nedokázal odejít, když viděl tu její čistou radost z několika květin. Sám měl květiny rád a rád jimi ženy i obdarovával. Ale takovou radost z květiny nikdy neviděl. Stál tam a jen se na ni díval, a ani si nevšiml, že mu už potřetí říká, aby se posadil. Až počtvrté ji poslechl, ale to už seděla i ona u velikého stolu, a květiny byly v obrovské váze uprostřed stolu. A ona si znovu a znovu četla lístek, který byl v květinách. Bylo to jen přání všeho nejlepšího k jejím narozeninám, bez podpisu. Nicméně ona ihned uhodla, od koho ty květiny jsou a snažila se z poslíčka dostat nějaké informace o odesilateli. On se však rozhodl hrát svoji roli až do konce. Nemohl se přeci prozradit. Tak veškeré její otázky zakryl neznalostí a odmítl si vzít i peníze za jméno odesilatele.

Věděla, že to může být jen od jednoho muže, ale nebyla si tím úplně jistá. Tak se o něm rozpovídala. Povídala dlouho a on věděl, že mu už nechybí moc k tomu, aby ji padl k nohám a začal ji prosit ať mu odpustí tu jeho troufalost, že ji prostě musel vidět. Bylo to buď a nebo. Jestli to do pěti minut neskončí tak se jí přizná, ale na to neměl odvahu. Navíc si nebyl moc jistý zda se už v řeči neprořekl. Naštěstí ji neřekl, že se jmenuje Martin, ale představil se jako Petr a ona jej tak celou dobu oslovovala. To mu dodávalo trochu klidu, ona totiž byla velmi bystrá a věděli toho o sobě tolik. Ne, už byl čas na nějaký konec. Začal se pomalu zvedat a vymlouvat se na další práci. A když už vcházel do výtahu zavolala na něj :
"A co potvrzení o předání kytice, Martine ?"

Pokud máte chuť tuto povídku okomentovat pak to můžete udělat tady.