Konečně nadešel jeho velký den. Seděl ve vlaku a jel za svou Paní. On byl z Brna. Jeho Paní z Prahy. Poznal ji před více jak třemi měsíci na netu. Už delší čas tam hledal dominantní ženu. S touhle si padli do oka a ona si ho začala přes internet cvičit. Chtěla si jej vycvičit dřív než před ní přistoupí, aby jí poprvé políbil nožku. Scházeli se na netu téměř každý den. Někdy na deset minut, jindy na pár hodin. Většinou si spolu jen povídali, ale pokud měli více času, pak si hráli s vlastní fantazií, ve které hledali své hranice, za které už nejsou ochotni zajít.

Při každém setkaní musel své Paní podrobně hlásit, jak pokračuje v plnění úkolů, které od ní dostal. Jeho Paní si dávala bedlivý pozor na to, aby se žádný den nenudil.

Tak ho naučila milovat klystýry. Cvičila jeho výdrž v nich. Nechávala ho klečet půl hodiny s vlastními ponožkami v ústech. Naučil se nosit anální kolík, a také lízat vlastní sperma. Roztáhl si zadek tak, aby se mu tam vešla veliká svíce, která měla průměr pět centimetrů. Před týdnem mu poslala své kalhotky a on poprvé ucítil její vůni. Musel si s nimi hrát a poté, co se do nich vystříkal, je vzít do úst a půl hodiny klečet.

Úplně ovládla jeho sexuální život a většinu jeho volného času. Nemyslel už na nic jiného než na ni, zamiloval se do ní, aniž by ji jedenkrát zahlédl, nebo slyšel její hlas.

No a teď po třech šílených měsících sedí ve vlaku a jede za ní.

Za svou Paní.

Navenek byl normálně oblečen, ale kdyby lidé, co s ním seděli v kupé, tušili, co má pod svetrem a riflemi. Na příkaz své Paní si musel koupit dámské spodní prádlo v růžové barvě. Nic o tom nevěděl a tak mu musela jeho Paní říci, jak a kde se má změřit a jaké velikosti si pak koupit. Nikdo si nedovede představit jak strašně se cítil, když to prádlo kupoval. Myslel si, že je to na něm nějak vidět, že to nekupuje pro ženu nýbrž pro sebe. Z obchodu nakonec vyšel zpocený jako myš, ale v ruce si nesl balíček prádla. Když si to pak doma zkoušel, byl velmi potěšen. Padlo mu úplně všechno. Podprsenka, spodnička i kalhotky. No a to teď měl všechno na sobě, včetně silonek. V kalhotkách ho tlačil jeho vyholený penis. Byl vyholený už asi měsíc a půl a každých 14 dní si jej musel přeholit, včera taky.

Penis ale nebyla jediná věc, která ho v kalhotkách tlačila. Jako trest za to, že chtěl aby jeho Paní přijela k němu, měl poznat slast cestování žen. V kalhotkách tedy měl silnou vložku a v České Třebové musel odejít na WC a zavést si do zadku tampón. Měl ho již nachystaný v kapse z domu. Jakmile se pak vlak v Třebové rozjel, zavřel se na záchod a zkušeně si jej zavedl, vždyť to nebylo poprvé. Na příkaz své Paní to dělal velmi často. Ani o tom už nepřemýšlel. Prostě šel a udělal to.

Mnohokráte si kladl otázku, proč toto všechno dělá. Nebylo to kvůli sexuálnímu vzrušení, vždyť některé úkoly musel provádět až po výstřiku, aby si vše plně vychutnal. Nebo když poprvé ochutnal své sperma. Ne, to nebylo pro sexuální vzrušení.

Mohl by říci, že je to kvůli tomu, aby spatřil svou Paní. Ale to, že ji uvidí, ještě před týdnem nevěděl, takže to také nebyla správná odpověď.

Tu odpověď znal, ale bál se toho, co vše to znamená. Prostě toužil být svou Paní ovládán.

Tak seděl ve vlaku a ujížděl ku Praze a vysněnému víkendu s Ní. Ani nevěděl, jak vlastně vypadá. On jí svou fotku poslal, ale ona jemu tu svou ne, měla ráda překvapení. To on ne, byl radši pokud přesně věděl, do čeho jde. A teď seděl ve vlaku, Praha se k němu valem blížila a on ani nevěděl, s kým se tam setká. Byl úplně mimo. Seděl a díval se z okýnka, ale nevnímal nic co se za oknem dělo. Z jeho myšlenek ho vytrhl průvodčí. To však trvalo jen malou chvíli a už byl myšlenkami zpět u své Paní.

Znovu si probíral poslední tři měsíce. Pamatoval si téměř každé její slovo, byl do ní blázen, byl zamilovaný až po uši a ochoten pro ni udělat téměř cokoli. A věděl, že se spolu nikdy nesetkají, řekla mu tu už při jejich druhém setkání. Nenaléhal tedy na ni, ale sem tam si během jejich hovoru neodpustil drobnou narážku. Ona je vždy přecházela s klidem. Ale před týdnem mu z ničeho nic poručila "Příští pátek tě čekám v Praze." Vzpomínal, si jak nejdřív nevěděl jak reagovat, byla to rána z čistého nebe. Byl šťastný, ale měl neuvěřitelný strach. Že se jí nebude líbit, nebo že se jí něco stane a ona nebude moci přijít.

To všechno se mu honilo hlavou, zatímco vlak už zastavoval v Praze. Jako ve snách vystoupil z vlaku a šel na stanovené místo. Tam měl podle rozkazu čekat půl hodiny na svou Paní, než si ho vyzvedne. Jestliže byl ve vlaku nervózní, pak to co teď prožíval, bylo desetkrát horší. Nyní už se netěšil, jen se bál, že nepřijde. Kdyby se mělo něco stát, nemusel si ještě zoufat, měla přece jeho číslo na mobil, stejně tak jako on měl její. Měl přísně zakázáno jí volat, ale doufal, že by se mu jeho Paní ozvala, pokud by nemohla přijít. Jak se blížila třetí hodina, jeho nervozita stoupala. Ještě štěstí, že mu jeho Paní poručila dát si před cestou klystýr, jinak by místo čekání na ni seděl na záchodě. Znovu, snad už po desáté vytáhl list s plánem, kde má čekat a ujistil se, že je u správného sloupu. Náhle, přesně ve tři, ucítil chvění telefonu. Nechtěl ho ani zvednout, co by tomu přeci řekla jeho Paní, místo aby na ni čekal, se tu s kýmsi vybavuje.

Nakonec mu to nedalo a podlehl profesionálnímu zvyku a telefon vytáhl. Jaké bylo jeho překvapení, když na displeji uviděl číslo své Paní. Krve by se v něm nedořezal. Proběhly mu hlavou hrozné představy. Ale skutečnost měla být ještě horší. Byl to jen mžik než pronesl ono magické
"Prosím?"
Kupodivu mu odpověděl mužský hlas: "To jsi ty Martine?"
Po kladné odpovědi, která mu jen těžko prošla hrdlem, hlas pokračoval:
"To jsem já tvoje Paní Lenka," a pak přešel v krutý nesnesitelně hrubý smích, který náhle přestal.
"Všiml sis té skupiny čtyř mladíků, co kolem tebe prošla? To jsme my, tvá Paní Lenka, tak honem pospěš za námi!" a zas ten nelidský smích, který ukončilo položení telefonu.

Ani si neuvědomil, že právě přijely tři vlaky a vyrazil před nádraží. Pořád mu zněl v uších ten hrozný smích. Chtěl najít ty čtyři, aby jim vysvětlil, že toto se nedělá. V nemocnici budou mít jistě dost času o tom přemýšlet. Ale před nádražím bylo plno lidí, nebylo možné v tom někoho najít, natož někoho, koho nikdy neviděl. Vrátil se tedy ke svému sloupu utrpení. Zády se o něj opřel. Podlomily se mu kolena a on se po něm svezl až na zem. Zakryl si obličej rukama a začal brečet. Brečel jako malý kluk. Vůbec mu nevadily ty davy lidí, které kolem něj proudily, někteří lidé se i zastavili a chvilku nad nim stáli. Nevšímal si nikoho z nich, hlavou mu opět proběhly poslední tři měsíce, měsíce které mu změnily život. A takhle to mělo skončit? Vzpomínal si na jejich hrátky s fantazií. Potkal na netu mnoho žen, ale žádná se jí nemohla vyrovnat, proto tam poslední dobou chodil jen kvůli ní.

Nemohl uvěřit, že si někdo takový může dělat takhle krutou legraci. Byl přesvědčen, že to vše myslí smrtelně vážně, a místo ženy tu na něj čekají čtyři puberťáci. Dostat se mu tak do rukou! Už nebrečel, pomalu se uklidňoval, rudé oči měl stále zakryté dlaněmi a nic kolem sebe nevnímal. Přemýšlel o těch mnoha hodinách na netu a pak i doma při plnění jejích úkolů, dokonce měl jedny její kalhotky a ponožky v kapse. Vyprané a vyžehlené jí je měl dnes vrátit. Vracel se ve vzpomínkách pořád dál a dál, probíral všechny své lásky, vzpomněl si i kdy naposled brečel. Bylo to ještě na základní škole, v osmé třídě a taky kvůli holce. Měl smůlu na ženy, byl to příliš velký romantik na tuto uspěchanou dobu. Toto byl také konec jedné lásky. Největší lásky v jeho životě. Znal se příliš dobře a věděl, že se do jeho srdce žádná žena nejméně dva roky nedostane.

Z těchto úvah ho vytrhly tělesné potřeby, chtělo se mu čurat. Osušil si kapesníkem obličej a šel na WC. Tam si vlezl do kabinky a ulevil si. Také se zbavil tampónu a vložky. Nevěděl proč by to měl ještě nosit. Vyhodil je tedy a opláchl se vodou, trochu se dal do kupy, ale zarudlé oči a smutný výraz mu zůstal. Z WC šel rovnou k ceduli s odjezdy vlaků. Dnes měl opravdu smůlu, seděl u sloupu skoro hodinu a tak mu jeden vlak ujel před deseti minutami. Další vhodný měl jet až za dvě hodiny. Vrátil se tedy ke svému sloupu, kde si sedl na zem a zabral se do svých vzpomínek. Vzpomínky mu dnes vyplní zbytek dne a asi i řadu dalších.

Seděl tam už pěknou chvíli, když si vedle něj sedla pěkná dívka, asi tak jeho věku. Kdyby byl v kondici, všiml by si jí už dávno. Byla mezi lidmi, kteří jej pozorovali, když tam brečel. Možná, že už tam byla i dřív. Opřela se o jeho rameno, ale to jej ze strnulosti neprobralo, jen se na ni svýma smutnýma očima podíval a jeho pohled se opět ztratil v nekonečných dálavách vzpomínek. Ani si při tom krátkém pohledu nevšiml její přirozené krásy.

Byla to velmi pěkná dívka se zrzavými vlasy, které se mu vždy líbily. Ona se však nehodlala vzdát tak snadno, nevěděl proč ho nenechá na pokoji se svým zármutkem, ale místo toho jej pohladila po tváři. Vstala, vzala ho za obě ruce a zvedla ho.
"Pojď!".
Díval se na ni jak na blázna, ale beze slova šel s ní. Stejně neměl nic na práci a v podstatě mu bylo všechno jedno. Zavedla ho do blízké kavárny. Po cestě míjeli květinářství. Koupil jednu růži a se slovy:
"A tak poslední peníze utrať za květiny,"
jí ji podal. To bylo jediná slova, co od něj zatím slyšela. Byla z toho vyjevená, ale on se jen nepatrně usmál, netušila, že je to citát z jedné písně. Používal velmi často citáty, kamarádi si z něj kvůli tomu dělaly srandu. Po pár krocích už ji nedokázal více trápit a odpověděl na otázku v jejích očích:
"Refrén jedné písně od Visacích Zámků."

V kavárně se usadili do útulného boxu. Sama donesla skleničky s vínem a vázičku s vodou. Do té pak dala růži. Přiťukli si spolu. Ona začala mluvit. V podstatě to byl monolog, on jí sice sem tam odvětil, ale až při druhé skleničce vína. To už to spíše vypadalo na výslech. On jí odpovídal po pravdě, ale na kupu věcí ze svého soukromí ji odmítl odpovědět. Neměl vypitou ani druhou sklenici a přišla na něj strašná únava. Začaly se mu klížit oči. až ho přemohl spánek. Trochu ho probral čerstvý vzduch, když jej dostávala do auta. Pamatoval si ještě, že jej držela v pase a vedla kamsi do domu.

Teď bylo ráno. Vzbudil ho budík. Strašně ho bolela hlava. Z večera si nepamatoval skoro nic. Ležel v posteli svlečený do spodního prádla. Do dámského růžového prádla. Jeho ostatní oblečení bylo složené na židli. Na jiné židli leželo jiné oblečení. Bylo pro služku a na něm papír s následujícím textem:

Ahoj Martine,

nevím jestli ti to došlo, ale já jsem tvá paní Lenka. Moc mně mrzí, že jsem tě včera tak zarmoutila, sledovala jsem tě celou dobu a chtěla jsem zjistit, jak moc mně miluješ. Vím, byla to ode mne veliká hloupost a prostřednictvím tohoto dopisu se ti za to omlouvám. Osobně bych ti to asi nedokázala říci. Už nikdy nic takového nikomu neprovedu, ani nevíš jak mě to teď bolí. Pokud můžeš, prosím odpusť mi to.

Doufám že tě budík vzbudil, máš teď dvě hodiny na rozmyšlenou. Buď si oblečeš svoje šaty a odejdeš. V tom případě na sebe zapomeneme. Pokud mi můžeš odpustit pak si obleč druhé šaty a počkej na mne.

Lenka

Asi byl blázen, ale zůstal. Zůstal pro dnešek, zůstal už na pořád.

Pokud máte chuť tuto povídku okomentovat pak to můžete udělat tady.