Mlčky sledovala přijíždějící a odjíždějící vlaky, její myšlenky pomalu dostávaly směr a hlavou jí běžel včerejší den, byla to skutečnost nebo sen? ptala se sama sebe. Včera, včera ráno byla ještě bezstarostnou veselou dívkou, někdy trochu smutnou, ale nepodléhala depresím, jenom svým touhám po něčem neznámém, po něčem co toužila poznat a co neznala, její srdce prahlo po lásce, po porozumění, ale byla prokletá, málokterý muž jí chápal a rozuměl, vlastně jen jeden. Toho muže milovala celým srdíčkem, milovala ho opravdovou láskou, byla to nešťastná a smutná láska, neboť i ten muž ji miloval, ale ten muž miloval i svoji ženu, kterou nechtěl opustit. Ona ho milovala a věděla, že nikdy nebudou spolu, věděla, že neopustí svoji ženu a i když po tom toužila, nikdy mu neřekla, aby odešel a byl sní. Oba to o sobě věděli, mluvili spolu o všem, každý den si telefonovali a bylo jim krásně. Věděla, že by sním mohla být šťastná, že je to muž, který je schopen zvládat její složitou povahu, věděla, že i ona má vsobě dostatek porozumění a tolerance, aby jeho učinila šťastným. Věděli to oba, ale ona nepřipouštěla myšlenku, že by mohli být někdy spolu, věděla, že je pro něj důležitá, že jí klade na první místo, ale sama ho posílala za manželkou, i když u toho nesmírně trpěla. Nebyli ze stejného města, jezdil tak jednou, dvakrát do měsíce a strávili spolu den, večer vždy odjížděl, chodili venku, nebo zašli do restaurace, smáli se a bylo jim dobře. Někdy byli vjejím bytě, ale zde se oba chovali rozpačitě, věděli, že jejich vztah sílí a současně stím roste vnich obou touha, proto se vyhýbali jakékoli příležitosti. Teprve před nedávnem se stalo, že nestihl vlak a tak u ní přespal. Ona vložnici a on vobývacím pokoji na gauči. Ona cítila, jak atmosféra houstne a ta vzájemná touha byla cítit ve vzduchu, ale ona by nikdy za ním nepřišla, jen čekala. Tu noc se nestalo nic, ani tu noc, ani po několik dalších.

Před týdnem přijel, domluvili se, že zůstane pár dnů, byla šťastná, nesmírně šťastná, že bude smilovaným člověkem, i když jejich láska nebyla naplněna. Neptala se, co říká ženě o svojí nepřítomnosti, věděla, že jeho žena ho miluje, znala ji, věděla i to, že jeho žena nikdy nedokáže dát jemu to, co ona, věděla, že spolu by mohli být šťastni.

Celý týden trávili spolu, cítili se dobře, oba špatně spali, ona čekala noc co noc zmáčena touhou, pak se uprostřed noci potkali vpředsíni. Stačil letmý dotek a jejich těla se ksobě tiskla, líbali se, hladili, velice jemně a něžně a přitom divoce, pak jí odnesl vnáruči do ložnice, svlékl ji a zase hladil a líbal každičký kousek jejího těla, jemnými polibky došel až kjejímu místečku a začal ji jemňoulince lízat. Ona jen sténala rozkoší, protože to bylo poprvé, předtím měla několik mužů, ale žádný znich ji nelaskal ústy vtěch nejintimnějších místech, žádný znich ji neuspokojil, sténala touhou a úžasem a prožila svůj první orgasmus smužem. Bylo to krásné, on nepřestal a pokračoval vlaskání, za chviličku prožila druhý. Teprve pak do ní vstoupil a během několika vteřin vykřikl rozkoší, líbal ji a tiskl ksobě. Pak se dlouho hladili, dívali se jeden druhému do očí. Tu noc spát nešli, ona usnula kránu a když se probudila, zjistila, že je vbytě sama, že on odešel beze slova a ona vtu chvíli cítila neuvěřitelnou bolest, jako smyslu zbavená se oblékla a odešla do parku.

Dívala se na přijíždějící vlaky dlouho do noci, pak šla pomalu po kolejích, věděla, že za chvíli tudy pojede další vlak, ale bylo jí to jedno, bylo jí to úplně všechno jedno, nevěděla kam jde, nechtěla žít, byla vyčerpaná, už moc nepřemýšlela, jen prostě šla. Šla dlouho a vlak pořád nejel, nechápala to. Trvalo jí velice dlouho, než si uvědomila, že jde po slepé koleji, kudy vlaky již dávno nejezdí. Sešla znáspu a vracela se po cestě do města, bylo už po půlnoc,i když se najednou se ocitla přede dveřmi svého bytu. Chtěla odemknout, ale dveře se samy otevřely a vnich stal on, beze slova ji objal a šeptal slova lásky a omluv a úlevy, protože byl bez sebe strachy kde ona je, ráno ji nechal na stole lísteček, ze musí na několik hodin odjet a vyřešit svoje záležitosti a že se odpoledne vrátí, že pokud si to ona bude přát, zůstane u ní. Ona se na stůl ani nepodívala, když ráno utíkala - byla bez sebe bolesti a neviděla jej. Několik hodin chodil podobně jako ona městem a hledal ji, byl i na nádraží i vparku, ale minuli se.

Oba se objímali a plakali, plakali štěstím i úlevou, pak usnuli. ……